Hodně se o tom dnes mluví; homosexuálové, lesbičky, registrované
partnerství, adopce dětí homosexuálními či lesbickými páry. Je to
složitá věc, i když by mohla být zdánlivě velmi jednoduchá.
Hodně se o tom dnes mluví; homosexuálové, lesbičky, registrované
partnerství, adopce dětí homosexuálními či lesbickými páry. Je to
složitá věc, i když by mohla být zdánlivě velmi jednoduchá.
V Česku stejně, jako tomu už je v zatím
nejméně deseti zemích severní Ameriky a Evropské unie, kde je soužití s
páry v registrovaném partnerství s adoptivními dětmi běžné a bez
veřejného pobouření.
Hlavní argument “proti” říká, že se tím destabilizuje či ničí tradiční
rodina. Argument hodný alespoň zamyšlení. Ovšem nelikviduje se tradiční
rodina naopak rozvody a ostudnými soudními tahanicemi kolem nich, na
nichž vydělávají pouze advokáti…?
Rodiče se pak rozvedou, hádají se o děti, které musí slyšet z obou stran
jen špínu pomluv a nenávisti, čtrnáct dnů je u jednoho z rodičů,
dalších čtrnáct dnů u druhého.
Ženy či muži musejí trpět, když jejich partneři neplatí alimenty a
unášejí si navzájem děti do ciziny. Je toto vše opravdu pro děti
psychicky lepší, než kdyby žily ve spořádeném registrovaném partnerství?
Že by se styděly před spolužáky a byly by v jistém ohrožení, že se z nich stanou také gayové či lesbičky?
A to se děti z heterosexuálních rodin nestydí, když slyší, jak si jejich
otec a matka vyčítají milostné aféry na veřejnosti, jak se opíjejí,
donášejí na sebe a vzájemně se dopouštějí domácího násilí…?
V Česku je ročně uzavřeno na 50 tisíc manželství - pět sňatků na
tisícovku lidí, na stejný počet občanů připadají tři rozvody. O ten
požádalo loni na 31 300 párů…
Každoročně se u nás setkává s rozchodem nebo rozvodem svých rodičů
30.000 až 40.000 nezletilých dětí. A to není ještě řeč o rodinách
alkoholiků, kriminálníků či drogově závislých…
Rozvádějí se i páry gayů a lesbiček. Do registrovaného partnerství už
jich u nás vstoupilo na 500 párů, tři z nich se “rozvedly”…
A mezitím dětské domovy doslova praskají ve švech. Česko je na špičce
zemí, které mají v těchto ústavech nejvíc dětí, aniž by měly šanci být
adoptovány či žít v náhradní rodině.
Kolik mladých chlapců z dětských domovů či rozvedených manželství se
ocitne ve finanční nouzi na ulici jako prostituti. Pražské hlavní
nádraží by mohlo vyprávět nejedno story o podobných osudech.
A jedná se většinou o mladíky, kteří homosexuály nejsou, ale okolnosti a
potřeba peněz je přivedla až k ponižujícímu “šlapání chodníku”. A to že
by byl ten nejlepší způsob existence?
Že by byl lepší, než kdyby mělo dítě tátu Honzu a matku Karla? Nebo
matku Lenku a tátu Marii…? Měli byste snad něco proti tomu, aby dítě
adoptovali hypoteticky zpěvák Pavel Vítek a jeho partner, producent
Janis Sidovský?
Nebo skladatel Čajkovský a pohádkář Andersen, nebo herečka Jodie
Fosterová se svou lesbickou partnerkou Cydney Bernardovou.
Pětačtyřicetilá Fosterová má už tři děti, které úspěšně vychovává se
svojí milenkou.
Spousta lesbiček se nechá uměle oplodnit, aby mohla mít ve svém
registrovaném partnerství děti. Navrhoval by snad někdo, třeba z
KDU-ČSL, aby šla na potrat, a slovy Karasovců tak nezničila tradiční
rodinu…?
V Kanadě jsem se setkal s multikulturalismem, který poskytuje azyl nejen
Romů, ale též týraným ženám či homosexuálům a lesbičkám. Prostě všem
potřebným osobám světa, jimž jejich rodná země nechce nebo neumí
poskytnout ochranu bez diskriminace.
Také Rakušan Fritzl je příkladem “tradiční rodiny”. Svou vlastní dceru i
s šesti společnými dětmi zrozenými z krvesmilného vztahu po znásilnění
jejich matky, nechával v “bunkru” svého domu jako ve vězení přes čtvrt
století. A tento svůj “příběh” chtěl médiím prodat za více než sto
milionů korun…
Osobně byl nejraději viděl pouze heterosexuální tradiční rodinu, ovšem
život není o tom, co bychom chtěli, ale o tom, co opravdu je…
Samozřejmě, že si jako valašský křesťan nemyslím, že by adopce zmíněných
sexuálně “odlišných” registrovaných párů měla vyřešit problém dětí v
dětských domovech, ale vždycky je lepší alespoň jedno zachráněné děcko,
než aby trpěly úplně všechny….
Když se ptali nezletilé dívky, která strávila celý život po dětských
domovech v Česku, jestli by chtěla jít do homosexuální rodiny, řekla že
ne. Následně dostala otázku, zdali by volila mezi děcákem a
“registrovaným parterstvím”, sice zaváhala, ale pak řekla, že by zvolila
asi tu druhou variantu.
Prostě by volila menší zlo. Dětské domovy u nás mají asi polovinu všech
svých chovanců bez šance, že si je někdo adoptuje, páry v registrovaném
partnerství však stojí přímo fronty se žádostmi na adopci.
Bohužel, zatím jsou nevyslyšeny a děti dál
trčí v nevlídném prostředí stresujících děcáků nebo si na ulici
vydělávají na živobytí homosexuální prostitucí…
Jaká bude jejich budoucí rodina? Určitě tradiční…?
Pro nás napsal:
Autor: Břetislav Olšer, spisovatel, nezávislý novinář
Komentáře
Okomentovat